POSTAV MOST MEZI STÁTNÍM A SOUKROMÝM ŠKOLSTVÍM


POSTAV SE S NÁMI ZA JAZYKOVÉ VZDĚLÁVÁNÍ NAŠICH DĚTÍ VE ŠKOLSTVÍ!

POSTAV SE S NÁMI ZA JAZYKOVÉ VZDĚLÁVÁNÍ NAŠICH DĚTÍ VE ŠKOLSTVÍ!

Milí rodiče, ředitelé, učitelé, studenti, děti, podnikatelé a všichni nadšenci jazykového vzdělávání a vzdělávání vůbec, kteří stále ještě fandíte a věříte veřejným školám!

Podnikám ve vzdělávání již 17 let. Ráda bych se svobodně vyjádřila k jazykovému vzdělávání nejen v mateřských školách.

Jsem vystudovaná učitelka MŠ a vychovatelka ZŠ, se zaměřením na logopedii a speciální pedagogiku. Studovala jsem v Litomyšli a byly to moje nejkrásnější roky ve škole.

Na základní škole si maminka stěžovala, že jsem dostala na konci první třídy velkou dvojku přes celé vysvědčení. Celou základní školu se naši všemožně snažili, abych měla samé jedničky, učila se od rána do večera, počítala doma dlouhé příklady a psala diktáty, pokud mi vycházela na vysvědčení dvojka, musela jsem za učiteli do kabinetu, aby mě ještě jednou přezkoušeli, abych to na tu jedničku přece vytáhla, ne? Pokud jsem doma brečela, že nechápu matiku, rodiče mě popadli a šli jsme k paní učitelce domů, kde jsme zazvonili a rodiče mě před ní strčili, (věřím, že v dobré vůli) a řekli: " Ona to nechápe, vysvětlete jí to." A paní učitelka, chudák nepřipravená, která si zrovna vytrhávala pinzetou knír a byla celá červená kolem pusy i na bradě, (fakt si to dodnes pamatuju a upřímně se za rodiče omlouvám), si mě vzala dovnitř, aby mě to doučila. Odcházela jsem tedy s vysvědčením z 8.třídy se samými jedničkami, jen mi to kazila dvojka z tělocviku, protože jsem nesnášela skákání přes kozu a nikdy jsem na ZŠ nevyšplhala.( na SŠ už jo).

Také jsem zažila nějaké mlácení a ponižování od holek, dnes by se řeklo šikana, v té době to tak nikdo nebral. No a to mě zase babička čapla a dovedla mě domů k holce, která mě zkopala, že když mám takovýhle modřiny, tak nikdy nebudu moci mít děti.( je to dobrý,mám tři) No, a protože jsem celý život jen následovala a poslouchala, snažila se zavděčit, aby mě měli rádi, abych byla dokonalá, jak se po mě chtělo, tak jsem ani nevěděla, kam jít na školu, co by mě bavilo. Vlastně věděla. Chtěla jsem být astronautkou - to prý nejde, a přitom věděla jsem všechno o Marsu. Také jsem chtěla být archeoložkou, ale na to mě naši řekli, že na to nejsou školy. A já zase věřila. Za to naši věděli, kam půjdu. Přece na gympl! Jasná věc. Budeš doma, přesně na čas a budeš se zase učit. Paráda. Celý čtyři roky nalinkovaný. A tak jsem se učila. A ztrácela ve svých snech. A zase učila. A ony přibyly trojky a čtyřky, protože jsem opět nezapadla do kolektivu, nebyla jsem nejchytřejší, nemohla jsem s kamarádkami, nemohla jsem na zábavu, nechápala jsem, proč mě ostatní nechápou. A ve své pubertě jsem se posmívala učitelce, že nevím, kam kouká. No a tak jsem to u maturity pěkně schytala i za posmívání a já, která dnes 17 let vzdělává děti v angličtině, jsem odmaturovala se čtyřkou.

U maturity jsem dostala otázku: Rozdíly mezi Čechy a Slováky. Na potítku jsem napsala celou českou historii, na otázky typu co kdo líp z republik nebo lidí umíme, jsem neodpovídala. Když jsem chtěla mluvit o historii, už jsem nemohla. Paní učitelka celou dobu viděla, co mám u přípravy napsáno. Dodnes věřím, že mě chtěla potopit. Tenkrát za mnou na chodbu vyběhla i Američanka Mary, že jsem si to nezasloužila. Věřte, že ani dnes bych na otázku, v čem jsme lepší nebo horší neodpověděla. A není to díky tomu, že bych neuměla anglicky.

Dovedete si představit to zklamání rodičů. Hodili mi doslova zlatý řetízek na stůl, byl s přívěskem vějíře, že když už ho koupili, ať si ho vezmu. Zklamala jsem. Opět. Nebyla jsem dokonalá. A měli pro mě plán. Vysokou vojenskou školu! Co na tom, že jsem nebyla dobrá v matice (vždycky mě bavila čeština, slohy, jazyky), u nás je přece ústav, dostaneš byt zadarmo, říkali. A tak jsem nastoupila na Vysokou vojenskou školu do Brna. Super bylo, že jsem trénovala na přijímačky a sportovala. Na vejšce jsem se poprvé dostala mimo dosah rodičů a bylo to tam skvělé. A těch kluků! Složila jsem i přísahu státu a jsem desátník! A taky jsem uměla složit samopal nejrychleji z celé čety!

Jednou nás nechali nastoupit a major vytkl několika vojákům, že jsme přes víkend popíjeli na ubytovně. A přitom já v tu dobu měla zrovna opušťák a byla jsem doma. Snad poprvé jsem se za sebe postavila. A také poprvé jsem se postavila rodičům a po 4 měsících jsem ukončila školu.

Nastoupila jsem do mateřské školy jako učitelka na záskok a tady jsem se do práce a dětí zamilovala. Našla jsem, co chci dělat a od září jsem nastoupila na Vyšší odbornou školu pedagogickou, odtud ten pidi titul DiS. A hádejte, z angličtiny jsem měla od začátku samé jedničky, tj. půl roku po ukončení gymplu a potkala jsem ty nejúžasnější učitele a nejlepší partu holek, kde jsem konečně i zapadla. Po úspěšném absolvování absolutoria s jedničkou z angličtiny jsem na půl roku nastoupila jako vychovatelka na základní škole a poznala bezva partu lidí, kteří jsou mými vzory dodnes. A já jim v půlce roku řekla: "Jedu do Ameriky dělat au-pair!“ No a tak jsme nakonec strávila téměř tři roky. Vrátila jsem se a koupila si franšízu, abych spojila to, co jsem v Americe našla. Lásku k angličtině, k dětem a jiný přístup od rodiny, která se stala mou druhou rodinou. A také jsem malinko viděla i svojí hodnotu na tomto světě a co mohu nabídnout.
Protože volba franšízy nebyla tou nejvhodnější, vlastně jsem v tom zůstala sama, přivezla jsem si kufry plné angličtiny z USA a doma s mojí rodinou jsme začali laminovat obrázky a já po nocích psala metodiky pro ty své dětičky ve školkách.
Ano, jezdila jsem po českých školkách a vyučovala děti angličtinu. A protože chybělo pokračování do základních škol, tehdy až do 4.tříd, sestavila jsem metodiku a s dětmi jsme pokračovali na základních školách. Dnes tedy máme 12 let konceptu od MŠ po 9.třídu ZŠ, kde s dětmi, kteří chtějí, jezdíme i na Cambridge YLE zkoušky do Prahy.

A také učila obě děti paní učitelky, která mě to dala slíznout u maturity. Zkušenost s maturitou mě poznamenala natolik, že jsem šla do škol "zachraňovat" děti od špatných známek a ponížení dětí před tabulí. Proč vám to všechno píšu?

Protože jsem přes to všechno nikdy neztratila víru a důvěru ve školství a díky tomu, že po 25 školách a školkách pendluji 17 let, tak vím, kolik je v nich dobrých učitelů, dobrých dětí a dobrých rodičů. A taky najdeme spoustu věcí, rodičů, dětí i učitelů, kteří nejsou dobří. Kdo jsem ale já, abych soudila???? Já nesoudím, nekřičím, co všechno chce změnu a neukazuju prstem, že tihle to dělají špatně a tihle dobře, ani že my to děláme nejlíp.

Já se snažím pomáhat tam, kde je mě, nás, třeba. A pokud mě dosud potřebovali rodiče a děti, byla jsem tu pro ně. A také věřím, že děti, co k nám chodí, nejsou v angličtině jen naším "výsledkem", ale my je dokážeme posunout a škola také. Je pro mě jednoduché stáhnout se z MŠ a pokračovat ve výuce pouze na ZŠ. My však vidíme obrovský přínos právě pro děti v MŠ, v naslouchání, v radosti, i když je pak lovíme ze zahrad a je s nimi "nejtěžší práce." Je pro mě jednoduché založit vlastní soukromou školu. Nikdy jsem nezaložila další jazykovou školu, nikdy jsem nezaložila svojí soukromou školu. Proč? Protože věřím v české školství a že dokáže společně pomoci - když se propojí veřejný a soukromý sektor, státní a soukromé školství. Vždycky jsem věděla, že dělám něco víc, než jen učím angličtinu, že propojuji angličtinu a osobnostní rozvoj, že ukazuji dětem jejich hodnotu, že je známky ve škole nedefinují, tak, jak jsem si to kdysi myslela já. Že můžeme přinést život do škol a že naše děti mohou mít přístup k cizím jazykům už od školky a dříve. A víte, kde teď jsem? Po 17 letech, kdy můj syn opět nemá angličtinu ve školce, se i pro těch 350 dětí, které nyní učíme od MŠ po ZŠ každý rok, zavírají dveře jazykům v mateřských školách i nám.

Vyčítám si, kde jsem byla, že jsem se soustředila pouze na děti a ne na osvětu rodičů a učitelů, proč je jazyk v tomto věku tak důležitý. Mě to vždycky přišlo jasný. Bohužel i teď slyším hlasy, jak je angličtina v MŠ zbytečná, dokonce škodlivá.

V dubnu 2019, kdy byla zvolena prezidentka Slovenska, jsem si uvědomila, jak mi srdce zpívá, když slyším slovenštinu, protože jsem jí jako malá byla u nás obklopená. V rádiu v televizi a pasivně ji rozumím a nikdo nás jí neučil. Moje děti ani nepoznají, co je to za jazyk.

Mohli bychom naše děti obklopit angličtinou (či jiným jazykem) již mateřské školce?

Mohli bychom mít globální školy, životní učitele/kouče a školy plné života?

Mohli bychom ukázat hodnotu učitelů v MŠ a ZŠ, ne jen jejich platovou stránku?

Já stále věřím, že ano.

Proto jsem se rozhodla druhou část svého života věnovat právě podpoře studentů SŠ/VŠ, učitelům, rodičům a školám.

Baví mě učit se od nejlepších lídrů a spíkrů ze světa, zjednodušovat a přinášet vědomosti sem, do České republiky.

Tento článek se netýká jen jazyků, máme další předměty, které si zaslouží stejnou pozornost.

Přesto věřím, že vše začíná už od školky a to nadšení a zářivá očka za to stojí.

Nechci změnit školství, ani učitele, ve změně cítím tlak, a že je všechno, co dosud dělali, špatně.

Já chci říct, postavte se za sebe! Nenásledujte. Už nejsme v komunismu. To platí jako pro rodiče, tak pro děti, tak pro učitele, pro každého.

Postavme most mezi soukromým a státním vzděláváním.

Propojme naši moudrost a vědomosti navzájem a umožněme růst budoucích generací společně.

Můžeme spolupracovat, přinést život do škol a otevřít se novým možnostem vzdělávání, které nám dnešní doba nabízí.

Pro naše učitele, pro naše děti, pro naše rodiče, pro naši zem, pro náš společný svět. Můžeme komunikovat s celým světem, nemusíme jen následovat. Postavme most průchozí oběma směry.

Spojte se: